Beneš Optát, Petr Gzel, Václav Philomathes

Gzell

Filomates

8° arch se dvěma signaturami

Tzv. náměšťská mluvnice je první tištěná gramatika češtiny. Je dedikována Václavovi z Lomnice a na Náměšti (stejně jako OptátIsag1535), v jehož rodině pracovali Beneš Optát a Petr Gzel jako domácí učitelé. Gramatika se dělí na dvě části: nejprve Optát a Gzel vykládají pravopisná pravidla (fol. A3r až C2r) a poté Václav Philomathes etymologii čili tvaroslovné a překladatelské otázky (fol. C2v až K3r).

Přesná životní data autorů nejsou známa.

Není to mluvnice komplexní, která by obsahovala aspoň relativně úplné poučení o celku jazyka. Novátorská kniha úzce souvisí s překladem Nového zákona, na kterém pracovali Optát s Gzelem, inspirováni počinem Erasmovým (tisk 1533: K17099). Známá jsou v této mluvnici především místa napadající používání staročeských jednoduchých minulých časů v biblických překladech (polemika s překladem bratra Lukáše z jednoty bratrské). V závěru Optátovy a Gzelovy pravopisné části jsou komplexně představena pravidla pro interpunkci v češtině, zčásti odvozená z typografie erasmovských tisků Nového zákona, zčásti vycházející z praxe domácích tiskáren. Jde o první teoretický popis české interpunkce (edice pasáže s komentářem Ondřeje Koupila: Rinas, Koupil a Tichách 2023: 89–94).

Česky psaná náměšťská mluvnice byla vydávána opakovaně (v Norimberku 1543 a poté dvakrát v Praze; srov. NámGram1543; NámGram1588; NámGram1643).

Při sazbě tzv. náměšťské mluvnice došlo k prvnímu pokusu narušit konvenci při výběru tiskového písma podle jazyka — latinské i české nadpisy gramatiky byly sázeny verzálkami gotikoantikvy (blízké antikvě a spojované v pozdější české tiskařské tradici s latinou; Muzika /Muzika 2005: 112/ ji nazývá „antikvou benátského typu“), a to bez diakritiky. Antikva tak byla experimentálně poprvé použita pro češtinu. Základním písmem byl švabach se slitky pro kombinace liter s diakritiky (např. bě), ale jen s jedním l.

Na základě kritické komentované edice náměšťské gramatiky (Optát aj. 2019) na tomto místě v rámci projektu Grantové agentury České republiky č. 16-00598S Orthographia Bohemica a náměšťská mluvnice (filologická analýza a kritické edice) předkládáme transkribovaný text Optátovy a Gzelovy předmluvy k celé knize (fol. A2r až A2v) a Philomathovy předmluvy k její druhé stránce (fol. C2v až C3v) (dílčí edice: Voit 2017: 342). Styl ediční úpravy při transkripci odpovídá zásadám popsaným v antologii textů ze Svatováclavské bible (Svatováclavská bible 2017: 287–292). V špičatých závorkách < > je indikována foliace tisku, výpustka je signalizována pomocí […]. Editorem textu byl Ondřej Koupil. Edice byla aktualizována 2. října 2018.

<A2r>

PŘEDMLUVA

Urozenému pánu panu Václavovi z Lomnice a na Náměšti, pánu na sebe laskavému, kněz Beneš Optát z Telče, na ten čas učitel v Náměšti, a Petr Gzel z Prahy službu svú s vinšováním všeho spasitedlného dobrého vzkazují.

Všem známo jest, urozený pane, pane milý, že každé řeči pravý způsob netoliko se zachovává v mluvení, ale také v psaní, a protož každá řeč má svú orthographí, totižto způsob pravého psaní a z toho i čtení, neb kdež v psaní a v mluvení není srovnání, z toho veliký zmatek a nerozum v slovích i v řeči musí pocházeti, i že řeč česká také svú orthographí má, ač jí ti, kteříž biblí tiskli, ne jednostejně zachovávali, někde takto, jinde jináč tatéž slova psali a čtenáři ke čtení žádné zprávy nedali.

My když sme Nový testament podlé Erazmovy nápravy česky vykládali, vidúce tu pravú orthographí v latínské řeči, i v liter psaní, i v punctův položení, také v naší české řeči abychom to obé — i v psaní, i v punctování — zachovali, tehdy orthographí českú (nemajíce hotové odkud vzíti) sme vyhledali, v pilném rozvážení všech, kteříž českú biblí vytiskli, jak se v tom kde srovnávali neb nesrovnávali a kteří nejmírnějí psali, a podlé té sme se v psaní i v tištění zachovali.

I že sme tehdy také dítky Vaší Milosti psáti a čísti učili a rovně tehdy také Matěj z Dvořišť, u Vaší Milosti slouže, pres (tomu se jak živ od žádného neučiv) dělal, protož chtějíce z obú stran tou prací svou předkem dítkám Vaší Milosti, a potom komuž by koli toho bylo potřebí, poslúžiti, ted sme tu orthographí z nova složenú novým presem vytiskli,

<A2v>

aby ony jako ten dobrý Tymotheus [II. Tym III] a ona dobrá Zuzanna [Danyel XIII], z mladosti v Zákoně Páně čtouce, v Písmích svatých se vyučovaly.

Jestliže by pak kto, prácí touto naší sa hnut a zbuzen, nad to ještě nětco správnějšího k orthographí české našel a vyhledal, my, vděčni toho souce, z toho Pána Boha chváliti budeme, neb každému v řeči české zběhlému již snáze příjde opravovati nežli od počátku počíti.

Však Vaše Milost z tohoto malého dítkám vašim poslúžení vždy tu povolnost služebníkův svých a hotovost ráčíte poznati, bychom v čem větším mohli, že bychom jim rádi posloužili. S tím daj se Vaší Milosti Pán Bůh i s nimi podlé obojího člověka vždycky dobře míti. Dán v Náměšti ve čtvrtek památky svaté Žofí léta Páně MDXXXIII.

[…]

<C2v>

Každému upřímému čtenáři kněz Václav Philomathes z Jindřichova Hradce napřed pozdravení.

Nedivím se tomu, že Laurencius Valla, muž v latínském jazyku naramně vymluvný, tak velmi se horlí na ty, kteříž ten jazyk svou blekotností hanebně zprznili a přečistú latínu, z jazyku řeckého pošlú, skrze přiměšování jiných postranných a nevzácných jazykův šeredstvím lehkomyslným v zkázu uvedli.

Kdež toho lítost maje, o to pracoval, aby toho ušlechtilého jazyku nakažení zase napravil — jakož pak o tom znamenité knihy (jenž mají tytul Liber eleganciarum) sepsal, aby z nich se učili všickni, kteříž právě a čistě chtí latíně mluviti a uvarovati se všelijakých barbarismů a solecismů, totižto nepravého, převráceného a zle zvučícího mluvení. Čehož někdejší staří latinští učitelé (jako Jeronym, Ambrož i jiní jim podobní) pílně šetřili. Po nichž přišli jiní s kuchyňskou latínou (jako Scotus, Thomas, Albertus a jiní jim podobní), kteříž aby jejich marné mudrování průchod mělo, potvorné terminy (jako volitio, filiatio, ecceitas et sic de aliis) k vůli sobě tvořili — ježto latínská máti k takovým dětem se nezná. Ale buď Bohu z toho chvála, že nynější latínští učitelé, jakož o to usilují, aby mnohá zavedení a bludy oznámili a pravdě nás učili, tak i o to pilnost mají, aby čemužkoli nás učí, to čistou latínou sepsali.

I pročež by tedy také jiní jazykové všelijací své čistoty neměli? Anobrž proč lidé toho jazyku, v němž se zrodili, krásy zanedbávají a cizími slovy odledskuds přišlými kaziti jej dopou-

<C3r>

štějí? A to se děje nejen v kvapném mluvení, ale i v rozváženém psaní. Protož horlím i já a divím se tomu, že Čechové ozdobného jazyku svého v poctivosti nemají, nedbajíce zachovati způsobu výmluvnosti té, kteráž naň záleží, a to ne jen v mluvení, ale i v psaní, zvláště pak a nade všecko v Písmě svatém Starého i Nového testamentu. Neb biblí již několikrát imprymovali a tu vždy (nevím, svévolným-li nedbáním, čili prostým nevědomím) toho se dopustili, že mnohá slova neupřímě z latíny vyložili:

místo

ho

gegich

mu

ú

au

imprymovali

geho

gich

gemu

úw

ú

Což se těch dvú slov tkne geſt a ſau neb ſú, ta neslušně, zbytečně na mnoha místech kladli až do ošklivosti čtení i poslúchaní. Neb což se koli kde v jedné osobě stalo, všecko ten jakýs Geſt učinil. Počal se geſt, narodil se geſt, přišel geſt, dal geſt, trestal geſt, zradil geſt, dokonal geſt, umřel geſt. A v mnohém počtu ti jacís ſau neb ſú, kdež se co přihodilo, všecko oni spáchali. Viděli ſau, reptali ſau, ukradli ſau, divili ſú se, zarmútili ſú se, sešli ſau se, svařili ſau se. Kterak se tu všudy to geſt a to ſau zbytečně klade, o tom zjevná zpráva de verbis bude oznámena. Ten pak nebohý ϐijſſe, obojího sa pohlaví a rozličných stavův, divné věci působíše.

Hle, co činí porušené výmluvnosti následování! A čím více obyčejom porušeným udidla se pouštějí, tím dále se probíhají, spravedlivost pak v tom hynúti musí. Protož dobré jest zlým o-

<C3v>

byčejom za času bújnost zastaviti, aby snad dávní svou starobylostí v přirození se nezměnili.

Protož aby jazyku českého nakažení zase napraveno bylo, učinil sem spis pro ty, kteříž toho neznají, aby o tom českú etymolojí měli, jíž by i v mluvení, i v vykládaní spraviti se mohli, však ne abych každého slova declinací per casus et tempora (jakož v latínské grammatyce sluší) učil, ale oznámím jen ta slova, kterýchž obyčej zle užívá tak v psání, jako i v mluvení. A přitom oznámím, kterak kterých slov zle užívaných právě užívati máme. Však ktož prvé z donátu polévky školské nezakusil a latínou sobě oust neproplákl, tenť nesrozumí spisu tomuto. Neb se v něm latína s češtinou proměšuje — a jinak etymolojia sepsána býti nemůže. A protož jen kněžím, kteříž latíně umějí, písařom, literátom a žákom se hodí. Měj se dobře, čti a suď, upřímý čtenáři!

• Optát, Beneš, Petr Gzel a Václav Philomathes. Grammatyka Česká: (die Ausgaben von 1533 und 1588). Ed. G. Freidhof. Frankfurt a. M. aj.: Kubon & Sagner, 1974 [= Specimina philologiae Slavicae 7/1–2], 1a–77a a 1b–77b.
• Optát, Beneš, Petr Gzel a Václav Philomathes. Gramatika česká (1533). Ed. O. Koupil. Praha: Filip Tomáš — Akropolis, 2019.
• Optát, Beneš, Petr Gzel a Václav Philomathes. Grammatyka česká v dvojí stránce: orthographia předkem, kteráž učí českú řeč právě a vlastně psáti i čísti (ta se i lejkom hodí); etymologia potom, kteráž učí českú řeč právě a vlastně mluviti i z latíny vykládati (ta samým latiníkom přísluší). Náměšť nad Oslavou, 1533. Fotokopie tisku Knihovny Národního muzea, Praha, sign. 26 E 18 přív., dostupné z WWW: <viz zde>

• Dittmann, Robert. The Czech New Testament of 1533. Sborník Národního muzea v Praze, řada C — literární historie, 2012, sv. 57, č. 3, s. 95–102. Dostupné z WWW: <viz zde>
• Dittmann, Robert, a Jiří Just. Biblical humanism in Bohemia and Moravia in the 16th century. Turnhout: Brepols, 2016 [Europa humanistica 18, Répertoires et inventaires I].
• Freidhof, Gerd. Zur Sprache der Grammatyka Česká (1533). In A. Rammelmayer a G. Giesemann (edd.). Ost und West 2: Aufsätze zur slavischen und baltischen Philologie und allgemeinen Sprachwissenschaft. Wiesbaden: F. Steiner, 1977 [= Osteuropastudien der Hochschulen des Landes Hessen III/24], s. 129–137.
• Havrlant, Jaroslav. Katolíci při vydávání českých biblických textů v době reformace: poznámky ke konfesní příslušnosti Beneše Optáta, Jana Vartovského z Varty, Tomáše Rešla a Jana Straněnského. In O. Halama (ed). Amica, Sponsa, Mater: bible v čase reformace. Praha: Kalich, 2014, s. 154–176.
• Koupil, Ondřej. Grammatykáři: jazyková a kulturní reflexe češtiny 1533–1672. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2015, s. 74–83.
• Koupil, Ondřej. Grammatyka Cžeska: mluvnice češtiny v 16. až 19. století (katalog výstavy). Praha: Filip Tomáš — Akropolis, 2015, s. 34–37 (č. 16/04).
• Koupil, Ondřej. Druhé vydání náměšťské mluvnice (1543) znovu nalezeno: podnět k úvahám o hláskosloví, typografii a ediční technice. Česká literatura, 2016, roč. 64, č. 2, s. 243–266. Fotokopie dostupné v databázi JSTOR: <viz zde>
• Koupil, Ondřej. Náměšťská gramatika: autoři a jejich dílo. In Optát aj. 2019: xli–lx.
• Kyas, Vladimír. První česká mluvnice a její místo ve vývoji spisovné češtiny. Slovo a slovesnost, 1951–1952, roč. 13, s. 141–149. Digitální forma textu dostupná z WWW: <viz zde>
• Kyas, Vladimír. Česká bible v dějinách národního písemnictví. Ed. J. Pečírková. Praha: Vyšehrad, 1997, s. 143–148.
• Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce 1: A–G. Red. V. Forst. Praha: Academia, 1985, s. 836–837 (Gzel, heslo Jaroslava Kolára), dostupné z WWW: <viz zde>
• Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce 3/I: M–O; 3/II: P–Ř. Red. J. Opelík. Praha: Academia, 2000, s. 685–686 (Optát, heslo Jaroslava Kolára) a 901–902 (Philomathes, heslo Markéty Selucké), dostupné z WWW: <viz zde> a <viz zde>
• Mikulášek, Bohuslav. Náměšťská „Gramatika česká“. In J. Haugwitz-el Kalak (ed.). Panství Náměšť v proměnách času: obraz v zrcadle evropských dějin. Telč: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Telči, 2013, s. 58–67.
• Muzika, František. Krásné písmo ve vývoji latinky II. 2. vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 2005.
• Porák, Jaroslav (ed.). Starší české, slovenské a slovanské mluvnice. Praha: Univerzita Karlova, 1985 [= Práce z dějin slavistiky X] (příspěvky několika autorů).
• Rinas, Karsten, Ondřej Koupil a Viktor Tichák. Česká interpunkce v evropských dějinách: reflexe, nauky, teorie. Praha: Filip Tomáš — Akropolis, 2023.
• Rothkegel, Martin. Mährische Sakramentierer des zweiten Viertels des 16. Jahrhunderts: Matěj Poustevník, Beneš Optát, Johann Zeising (Jan Čížek), Jan Dubčanský ze Zdenína und die Habrovaner (Lulčer) Brüder. Baden-Baden: Valentin Koerner, 2005 [= Bibliotheca bibliographica Aureliana 208; Bibliotheca dissidentium 24].
• Вернер, Инна Вениаминовна. Квазиоппозиции в текстах и грамматиках XV–XVIII вв. как маркеры устройства славянской категории одушевленности. Slavistica Vilnensis, 2014, roč. 59, s. 81–94. Dostupné z WWW: <viz zde>
• Svatováclavská bible: nedělní a sváteční čtení. Edd. O. Koupil a J. M. Havlík. Praha: Karolinum, 2017.
• Voit, Petr. Tiskové písmo Čech a Moravy první poloviny 16. století. Bibliotheca Strahoviensis 10, 2011, s. 105–202.
• Voit, Petr. Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí II: tiskaři pro víru i tiskaři pro obrození národa 1498–1547. Praha: Academia, 2017, s. 342 (TNám 1).
• Voit, Petr. Typografické souvislosti náměšťské mluvnice. In Optát aj. 2019: xxxi–xl.
• Vykypělová, Taťána. K možnostem vytvoření konfesně podmíněných variant spisovné češtiny v 16. století. Wiener Slavistisches Jahrbuch, 2008, roč. 54, s. 171–191. Fotokopie dostupné z WWW: <viz zde>
• Vykypělová, Taťána. Wege zum Neutschechischen: Studien zur Geschichte der tschechischen Schriftsprache. Hamburg: Dr. Kovač, 2013 [= Studien zur Slavistik 32].
• Závodský, Josef. Reformace a protireformace ve Velkém Meziříčí: nábožensko-kulturní obraz moravského města. Velké Meziříčí: Krajinské museum, 1937 [= Krajinské museum ve Velkém Meziříčí, ročenka VII, 1938].